Vzpomínka na Pavola (Plzeň 2) - Václav Sekera

 

Záměrně neuvádím příjmení. Je to z jednoho, jediného důvodu. Kdo ho znal, okamžitě bude vědět, o kom je řeč, i když ve stejnou dobu pracovali u plzeňské vlakovky Pavolové dva. Kdo ho neznal, stejně by mu příjmení nic neřeklo. Konec konců, Pavol už mezi námi není.

Každopádně se určitě Pavol zařadil mezi jednu z legend plzeňských vlakařů. Člověk ho poznal zdálky, pokud nebyl viděn dřív, podle pomalé, houpavé chůze, skoro věčného úsměvu na tváři, bříška velikosti pivního soudku a kufříku v ruce, kterým takřka šoupal o zem.

A pokud byl člověk viděn Pavolem dřív?? Stalo se mi to jen párkrát a naučilo mne to rozhlížet se kolem sebe a případně utéct. Takže si představte – šel jsem po plzeňském náměstí, všude plno lidí, a najednou z druhé strany chodníku jsem byl osloven (nebo okřičen?) silným hlasem se silným slovensko-českým přízvukem:

„Sekera – kam iděš??!!“

A to „kam iděš“ nebylo myšleno, jestli jdu na pivo, nebo třeba za holkou, ale kam jedu v nejbližší době. Stačilo však jen zařvat na druhou stranu chodníku třeba :“jedu letadlo,“ nebo „jedu zítra třičtyřidevítku,“ a utéct. Sice kolemjdoucí na mne (nebo na nás) koukali jak na blbce, ale bylo to jedno a Pavol vzhledem ke svým tělesným proporcím za mnou běžet nemohl. A tak to vypadalo vždy, když potkal on vás a vy jste včas neutekli.

A otázka „kam iděš“ byla většinou vždy první otázkou, kterou Pavol „zahajoval konverzaci.“

I se ženami, kterých jezdilo v Plzni na vlakovkách nemálo a ony věděly, že otázka směruje pouze jedním směrem.

Pavol byl údajně vyučený číšník, ale byl i lampasák, i když, jak sám pravil, pouze v týlu. Nerad bych, aby z tohoto vyprávění vypadalo, že šlo o blba. Naopak. Možná (nebo v některých případech určitě) to tak vypadalo, ale byl to člověk, který neznal pouze rodný jazyk, ale třeba četl noviny v cizích jazycích, měl přehled, poslouchal rádio v cizích jazycích – a u rádií se musím zastavit.

Měl jich doma, jak sám povídal „něúrekom.“ A i do práce bral pokaždé jiné, pouštěl si je, většinou na plné pecky, a v době, kdy bylo nejvíc práce, za tebou přišel a ptal se :“Dobre hrá, však?“

Pavol byl prostě svůj.

Když jsem s ním jel poprvé, nikdo mě před ním nevaroval. Nepamatuji si přesný datum, ale muselo to být v létě 1983. A byla to vlp. Plzeň – Klatovy 341. To vím naprosto přesně.

Nastoupil jsem o půlnoci na službu, kdo jel jako třidič, nevím. To není podstatné. Cestou do Klatov jsem byl jako elév dost zaneprázděn, natož abych si všímal práce vedoucího (což byl právě Pavol) a třidiče. Třidiči s námi zpět nejezdili, většinou vystupovali v Červeném Poříčí, vraceli se domů a pro – 342 si dojeli + 342. Výpravčí závěrů a vedoucí se z Klatov vraceli spolu mínusovou 341.

Takže jsme dojeli do Klatov (samozřejmě už bez třidiče). Pavol patřil k pomalejším a dával dohromady papíry, já jsem jako výpravčí v rychlosti předal prachy, psy a cenovky a šel jsem na autobus. V Klatovech jsme totiž spali v hotelu Bílá růže a náměstí bylo od nádraží dost vzdáleno.

V hotelu jsem zalezl do postele a usnul. Moc jsem toho nenaspal. Vzbudilo mě bouchání na dveře, doprovázené Pavolovým hlasem: „Sekera, iděš na pivo??“

A protože, jak jsem shora uvedl, mne nikdo nevaroval, jsem šel.

Vyšli jsme před hotel a Pavol mi oznámil:

„Kúpil som si kapesníky!“

Nepřikládal jsem tomuto sdělení žádnou váhu. Těšil jsem se na pivo. Pavol mě dotáhnul do hotelu Beránek, což byla tehdy III. a možná i II. cenová skupina. V restauraci bylo plno.

Pavol však objevil stůl, kde byla dvě místa volná. Seděl tam starší pár a zřejmě čekal na jídlo. Přisedli jsme si k nim a číšník přinesl jídelní lístky. Pavol prohlížel jídelní lístek a najednou svým zvučným hlasem na celou restauraci pravil: „Sekera, kančí guláš si nědávaj, minule sem sa po ňom posrál.“ Bylo to bohužel v okamžiku, kdy číšník přinášel páru, který s námi sdílel stůl, oběd. Samozřejmě dvakrát kančí guláš. Vmáčknul jsem se do židle a čekal. Číšník, však nereagoval a odešel. Starší manželé, kteří měli pozřít guláš, však značně zrozpačitěli. A Pavol byl v klidu, dál prohlížel lístek.V momentě, kdy naši spolustolovníci sebrali odvahu a pustili se opatrně do jídla, Pavol znenadání kýchl. A tak, jak on to uměl jen on. Prostě kapénky  proletěly všude kolem nás. Paní u stolu odložila příbor a zjevně jí nechutnalo. Pavol vytáhnul z kapsy nový kapesník, utřel si nos a zarazil se. S pohledem upřeným na mě pronesl jednu ze svých památých vět:

“Zoznamy sú lepšie.“

Vytáhl z kapsy papírový seznam (malý), vysmrkal se a seznam odložil do prázdného popelníku na stole. V tu chvíli přestal jíst i pán - a já jsme docela sprostě utekl. Šel jsem jako na záchod, položil jsem na pípu pětikorunu za pivo a utekl jsem. Jak to dopadlo, jsem se nedozvěděl. Pavol, když přišel do vozu, nic neříkal, nebo možná říkal, ale já ho nevnímal, protože jsem si na nádraží musel vrazit asi osm piv.

A takových příběhů by bylo víc. Ještě mohu stručně připomenout následující:

Pavol chodil většinou, v zimě i v létě, v každém voze, ať to byla „Studna“, nebo „efko“, kde jsme ještě topili v kamnech, bos. Taky nohy podle toho vypadaly. A taky nosil výhradě zelené vojenské ponožky. A jednou se stalo, že jsem s ním jel z Chomutova. Pavol pobíhal po voze bos, já jsem pospával a prostě byl klid. Až v Mladoticích jsme dostali trochu víc materiálu a v Plasích nás pak napráskli víc. Ono by toho nebylo moc, ale bylo poměrně málo času na zpracování – a natož s Pavlom. Na Bílé hoře jsem však zavřel poslední pytel, nahlásil Pavlovi cenovky a psy, jestli souhlasí a čekal jsem u dveří na vykládku. Najednou slyším, jak ke mně cvakají kroky (on totiž Pavol, si snad vůbec nestříhal nehty na nohách – takže když chodil bos, cvakal.) Podíval jsem se na něj a on mi oznámil: „

Sekera – němám fusekle.“

Zkrátím to.

Našli jsme až po vyložení přenášek, kdy mě napadlo, že Pavol ponožky sundával a nechával ležet na zemi na místě, kde ukládal psy (čímž mám samozřejmě na mysli zásilky Posádkových správ). A že ty ponožky nacpal do peněžního pytle s psíky. Prostě zelené k zelenému. Byly tam. Pod kartou s „dočkama“ pro Plzeň 2 leželo asi 12 PS zásilek společně s ponožkami. Zachránil jsem ženy v kartaci před šokem – ale ony dokázaly hodně vydržet.

A mohl bych dál vzpomínat, nebo spíš tlumočit vyprávění – třeba když Pavol vypustil nejdřív z balíku a následně i vozu „papagája“, který samozřejmě pak z perónu uletěl. Nebo jeho další hlášku - „Zrazu som prestal ščať“. To bylo údajně v okamžiku, kdy močil na neizolovanou elektriku.

Prostě – Pavolko byl svůj. A já mu přeju krásné sny.

Vyhledávání

Muzeum vlakové pošty © 2009 Všechna práva vyhrazena.