Rozhovor Jiřího Vašků pro Klatovský deník

 

U fotografování je nejdůležitější vidět

(Klatovský deník, 29.1.2012 - David Kojan)

 

Výstavou fotografií židovských památek Horažďovicka „Po cestách, které zarostly“ se v Horažďovicích uvedl fotograf Jiří Vašků. Horažďovicko poznal jako pracovník vlakové pošty a po odchodu do penze se tam s manželkou z Prahy přestěhoval.

Jak dlouho žijete v Horažďovicích?

Před dvěma lety jsem šel do důchodu a s manželkou jsme se z ekonomických důvodů přestěhovali do Horažďovic. S kolegy z pošty samozřejmě udržuji kontakty, pracoval jsem tam od roku 1966 až do odchodu do penze. Přitom jsem se souběžně věnoval fotografování.

Fotografování se věnujete i v současnosti, v loňském roce uvedlo horažďovické muzeum vaši výstavu...

Vystavoval jsem už dříve, hodně v Praze, ale i jinde po republice. Když jsme přišli do Horažďovic, spojil jsem se s muzeem a vznikl zajímavý nápad, vystavit snímky památek na židovskou komunitu na Horažďovicku. Docela mě to zaujalo, podobnou výstavu jsem měl po revoluci v pražské Klausově synagoze. Zmapoval jsem tedy okolí Horažďovic a udělal výstavu. Celkem se mi to líbilo, navštívilo ji mnoho lidí a dokonce se při té příležitosti uskutečnilo setkání, na které přijeli lidé židovského původu z Izraele nebo z Anglie, kteří mají k tomuto regionu nějakou vazbu.

Jak jste se dostal k fotografování?

Focení mě provázelo už od malička. Rád jsem se vyjadřoval vizuálně, nějak zajímavě. Malovat ovšem neumím, psát nějak výrazně také ne. Ze začátku jsem fotografoval běžné motivy jako každý amatér. Pak jsem dostal nabídku od redaktorky Zdeny Frýbové, kterou mé fotografie zaujaly, jestli bych pro ni fotografoval, a zároveň jsem dostal nabídku, že bych mohl vystavovat v Praze. To mě dohnalo k tomu, že jsem se ve fotografování začal i vzdělávat. Při studiu jsem prošel celou škálou motivů, fotili jsme dokument, portrét, zátiší, krajinu a tak dále.

Jako pracovník vlakové pošty jste fotografoval samozřejmě také poštu...

Když jsem se dostal k dokumentu, řekl jsem si: „Co mi je nejbližší? Přece fotografovat poštu.“ Dnes jsem rád, protože nikdo poštu takto autenticky nevyfotografoval. Když už, tak se někam nahnali fotografové a vznikly nějaké strojené fotky. Když jsem fotil já, řekli si kolegové: „No jo, to je zase ten blázen, co tu pořád lítá s foťákem.“Ale jinak mi nevěnovali pozornost. Vznikly tak tisíce autentických fotografií, část z nich jsem uspořádal i do knihy. Výběr je také na internetových stránkách věnovaných vlakové poště, která dnes představuje zaniklé řemeslo, vlaková pošta s tříděním uvnitř vlaku za jízdy se už zřejmě nikdy neobjeví (vlakové pošty byly v ČR zrušeny v roce 1999, poslední vyjely v sobotu 29. května, pozn. red.).

Proč jste šel pracovat zrovna k vlakové poště?

Kvůli tradici, protože můj otec, ačkoliv se „odrodil“ a vystudoval elektro – silnoproud, pochází z lesnického rodu, jsem vystudoval střední lesnickou školu. Původně jsem chtěl sice studovat fotografii, ale kdepak, to bylo pro otce, který vyrůstal na vesnici, komediantství. Takže ze mě byl lesák – Pražák. Říkal jsem si: „Teď jsem vystudoval, bude to fajn, budu courat po lese.“ Jenže šéf mi povídá, že ne, že musím začít od píky. Dal mi do ruky pilu, sekyru a „jdi do lesa a makej.“ Po měsíci mě poslal, abych si to prý vyzkoušel všechno, přibližovat dřevo s koňmi. Přišly mozoly a já si říkal: „No tě pic, to tě čeká pěkná dřina, než se někam vypracuješ.“ Navíc jsem byl zaměstnán u lesů na Tyrolském domě u Milevska. Sám, uprostřed lesů. Byl jsem mladý, chtěl jsem řádit na tancovačkách, takže jsem se nakonec vrátil do Prahy a začal jsem hledat zaměstnání. No a náhodou zrovna hledali lidi do vlakových pošt. Tam lidé odcházeli většinou po založení rodiny, kdy samozřejmě chtěli být doma. Já byl svobodný, takže jsem to zkusil. No a hned v první moment jsem si říkal: „To je ono, to je něco bezvadného. Budu cestovat po republice, nikdo mě nebude omezovat, přitom si můžu fotografovat, poznám různé lidi, různé kraje.“ Byla to výhoda i pro fotografování, které mě samozřejmě drželo dál. Později přišly výstavy i nějaká publikační činnost, vytvořili jsme bezvadné party fotografů. Potom, když jsem někam přijel, měl jsem tam kamarády, kromě pošťáků i fotografy. Seznámil jsem se tak i s mnoha významnými fotografy po celé republice.

U vlakové pošty jste jezdil téměř třicet let...

Nelituju, že jsem u vlakové pošty vydržel tak dlouho, že jsem neutekl. Fungovali jsme téměř jako rodina, s kolegy jsme byli pohromadě dva dny, když jsme jeli na Slovensko, tak čtyři dny, spali jsem spolu, chodili na výlety, chodili do hospody. Člověk tak prožíval jakýsi druhý život. Bylo to romantické a kdo vydržel déle než dva tři roky, už u toho zůstal. Bylo to úplně něco jiného než chodit každý den na osm hodin do kanceláře nebo do továrny. Pro rodinu to samozřejmě příliš dobré nebylo, říkali jsme často, že jsme vlastně námořníci na kolejích.

S poštou jste tedy projel celou republiku...

Jezdili jsme skutečně od Šumavy k Tatrám. Jezdili jsme Cheb, České Budějovice, na severu Děčín, na východ Bratislavu, Nové Zámky, Štúrovo, Košice, Zvolen, Žilinu nebo na Moravě Brno a Ostravu.

Jezdili jste také do Horažďovic...

Tuto trasu jsme měli rádi. Bylo to takové domácí. Naproti nádraží byla hospoda U Holoubka, kde nás vyzvedával výpravčí, že už bychom měli pomalu jít, že bude dávat odjezd. Byla to sice jednodenní jízda, přesto jsme stihli výlety do Sušice, na Vydru. To jsem ještě netušil, že budeme v Horažďovicích jednou bydlet. U vlakové pošty jsem jezdil s mladším bratrem, který si koupil chalupu v Kvášňovicích. S manželkou jsme za ním jezdili, zalíbilo se nám tady, takže jsme si tu pořídili také chalupu, a když jsem šel před dvěma lety do důchodu, odstěhovali jsme se do Horažďovic natrvalo.

Jiří Vašků

Jak vlastně fungovala vlaková pošta? Kolik v poštovním vagónu pracovalo lidí?

Jezdily se kurzy od tzv. jednokoněk, kde byl člověk sám, až po kurzy, kde nás bylo šest i sedm. Cestou jsme zásilky zpracovávali a třídili. V každé stanici se něco naložilo a naopak část už roztříděných zásilek se vyložila. Ve voze byli třídiči, kteří třídili drobné zásilky, klasické dopisy, které dnes třídí stroje. Manipulant otvíral pytle a připravoval svazky dopisů pro třídiče, rekomanda a cenné zásilky pak dával kartistovi. Všechno řídil a zapisoval vedoucí, výpravčí závěrů se pak staral o příjem a vydávání pytlů se zásilkami a balíků v jednotlivých stanicích. Já jsem si to prošel celé, od manipulanta, přes výpravčího závěrů, třídiče až po vedoucího. Později jsem měl možnost i létat s leteckou poštou, což bylo zase něco jiného. Bylo to zajímavé, i když jsme létali už jen dvě linky, do Bratislavy a do Košic. Měli jsme i mezinárodní kurzy, tam jsem se ovšem nedostal, to už musel být prověřený člověk a člen KSČ. Několik let po revoluci jsem pak přešel na dispečink poštovního provozu, kde jsme se starali o nepravidelnosti v přepravě. Například když někde nabouralo auto nebo v zimě zamrzl vagón, jsme museli zajistit náhradní přepravu, aby se zásilky nezpozdily.

Takových nepravidelností jste určitě sám spoustu zažil...

Vozili jsme například mince z Kremnice. Já měl plný sklad mincí a začal mi hořet vagón. Výpravčí samozřejmě, že se vagón vyřadí a zůstane na místě. Konec. Co teď? Tak jsem samozřejmě volal dispečera, všechno se to muselo přeložit a tak dál. Nakonec se to samozřejmě vyřešilo, jenom jsem přijel domů o den později. Takových zážitků a historek, které se nedají zažít v klasickém zaměstnání, byla u vlakové pošty spousta. Dokonce přemýšlím, a nejsem sám, že by stálo za to, zpracovat to i písemně.

Například...

Často se vozila živá zvířata, psi, králíci, drůbež, stalo se, že nám uletěly včely. Jednou jsme vezli králíky. Dupali nám ve skladu a kolega povídá: „To jsou chudáci, necháme je trochu provětrat.“ Otevřel jednu bedničku, druhou. Když otevřel čtvrtou, už se mu nějak pomíchali, tak je nastrkal do bedýnek, jak mu přišli pod ruku. Jenže to byli králíci na výstavu, takže tam to potom mohlo být zajímavé. Nebo vylezl z bedny takový krásný malý pudlík. My jsme si toho nevšimli, ale kolega vzal razítkovací barvu a celého bílého pudlíka natřel načerno a strčil ho zpátky do bedničky. Byla to samozřejmě kravina, my jsme mu vynadali, šéf mu vynadal, ale majitel se asi musel divit, co mu přišlo za psa...

Když se vrátíme ještě k fotografování, co říkáte přechodu na digitální fotografii?

V Praze jsem měl plně vybavenou fotokomoru a klasickou fotografii jsem dělal dlouhou dobu, ale v současnosti už fotím na digitál. Na veletrhu Interkamera několik let po revoluci představovali první digitální fotoaparát a kamarád fotograf Honza Šibík, který dnes fotí pro Reflex, mi už tenkrát říkal, že se budeme muset přeorientovat na digitál, že ten má budoucnost. Je to rychlé, přenos dat je rychlý, jeho jako dokumentaristu samozřejmě zajímala hlavně ta rychlost. Když se pak digitální fotoaparáty rozšířily, začal jsem také uvažovat, že už si nebudu máchat ruce ve vývojkách, že nemusím mžourat pod červeným světlem, ale že můžu fotografie zpracovávat na počítači. Takže jsem nakonec přešel také na digitál. Fotokomoru jsem zrušil při stěhování z Prahy. Vybavení už nikdo nechtěl, nechtěly to ani bazary. Nakonec jsem našel jednu dívku, kterou to zajímalo, která studovala fotografii, tak jsem jí veškeré vybavení daroval. Ale mám ještě kamarády ze škol, kteří se věnují kromě digitální i klasické fotografii, i když dnes už je to i značně finančně náročné. Výhody digitální fotografie jsou ovšem jasné. Je to rychlé, pohotové, dnes už i dostatečně kvalitní. Ale můžete mít sebedokonalejší fotoaparát a uděláte špatnou fotku a můžete mít obyčejný a uděláte fotku dokonalou. Důležité je mít to v očích, důležité je umět vidět. To je u fotografování největší umění.

Děkuji za rozhovor.

Jiří Vašků se narodil 11. března 1948 v Praze. Vystudoval střední lesnickou školu, od roku 1966 až do odchodu do důchodu pracoval u pošty, nejdříve u ambulantních pošt, později jako hlavní dispečer poštovní přepravy . Při zaměstnání vystudoval fotografii na lidové konzervatoři v Ostravě, Institut výtvarné fotografie při Svazu českých fotografů a filmovou kameru při Československé televizi. Působil jako spoluautor a kameraman při studiu nekomerčních filmů, jehož byl spoluzakladatelem. Získal několik ocenění na různých filmových festivalech v Československu i v zahraničí Současně se věnoval fotografii, pracoval externě pro různé časopisy jako fotoreportér. Uspořádal několik desítek vlastních autorských výstav v Čechách, na Slovensku i v zahraničí. V současné době žije v Horažďovicích.

Vyhledávání

Muzeum vlakové pošty © 2009 Všechna práva vyhrazena.